Určitě se vás už minimálně jednou v životě někdo zeptal, jestli jste normální. Pravděpodobně proto, že jste v danou chvíli nesplňovali jeho představu normálnosti. Přitom je tak strašně důležité být jiný.
O tom, co je a není normální, si každý myslíme svoje. Často to slovo používáme pro hodnocení něčeho pozitivního. Jste normální holka, chováte se normálně, máte normální práci, byt i auto a hledáte normálního chlapa. Myslíte tím, že jste přece obyčejná, milá a fajn, váš byt je útulný, ale nijak honosný, práce zajímavá, ale není to nic extra a váš budoucí partner by měl být někdo, kdo sice nevypadá jako z Photoshopu, ale bude vám s ním dobře. Slovem „normální“ zkrátka popisujeme věci, které zapadají do našeho života, souzní s námi a tak se nám to líbí.
Jenže co děláme v případě, když to tak není? Vaše kamarádka často cestuje sama po světě, zatímco vy nevytáhnete paty z Prahy jak je rok dlouhý? Práce, kterou vám někdo nabízel, je časově náročná a musela byste se kvůli ní naučit spoustu nových věcí? Zve vás na rande třicetiletý kluk, který se živí tím, že testuje počítačové hry? Jak bude znít váš posudek? Dost možná řeknete, že to není normální. A dost možná i vy sama chcete být normální co nejvíc to jde. Ale je to opravdu taková výhra? Není normální to samé jako nudný, přizpůsobivý a obyčejný?
V životě se často snažíme nevyčnívat, splynout s davem, být jako všichni ostatní. Děsíme se toho, že nejenom že nebudeme normální, ale mohli bychom být také divní a to už by byl úplný konec. Necháváme se ovlivňovat okolím ve snaze zapadnout a být v kolektivu oblíbení. Protože ty jiné, divné a nenormální přece nemá nikdo rád. Neděláme to, v co sami věříme, co bychom chtěli dělat, po čem tajně toužíme. Každý den si tisíckrát lámeme hlavu nad tím, jestli se v těchhle šatech budeme partnerovi líbit, co si o nás myslí kolegové nebo jak si stojíme před vlastní rodinou.
V takovém životě ale jen přežíváte a doopravdy ho nežijete. Jste ten, kdo si nedokáže stát za svým, kdo nejde svou vlastní cestou. Možná se často sami sebe ptáte, proč nejste šťastní a úspěšní jako ostatní. Odpověď je právě tady. Zatímco oni dělají to, co v životě opravdu chtějí, vy se stále bojít vylézt ze své komfortní zóny, udělat krok stranou a nezabývat se tím, co si o vás kdo pomyslí. Už v roce 1902 popsal sociolog Charles Cooley syndrom zrcadlového já. Podle něj si lidé budují představu sami o sobě tak, že se na sebe dívají očima jiných lidí.
Přitom z mnoha průzkumů vyplývá, že si o sobě myslíme, že jsme lepší než ostatní. Mnoho z nás v sobě ale tuto myšlenku potlačuje. Obáváme se kritiky, a tak radši neděláme nic. Na takový problém existuje jednoduché řešení. Přestaňte s tím. Začněte po malých krůčcích, dávejte si drobné úkoly, přemýšlejte nad tím, co doopravdy chcete. Druzí o nás totiž nepřemýšlejí tak často, jak si myslíme. Naopak jsme jim většinu času vlastně ukradení.
